Finská psychiatrička Dr. Riittakerttu Kaltiala (58), specialistka na adolescentní psychiatrii a vedoucí Oddělení adolescentní psychiatrie na Univerzitní nemocnici v Tampere, se vyjádřila k trendu transsexuality. ,,Lékařská péče v rámci genderové afirmace je nebezpečná. Vím to, protože jsem ji pomáhala rozvíjet,” uvádí. Odbornice dodnes provádí obsáhlé výzkumy v oboru, přičemž dosud publikovala více než 230 vědeckých článků.
V roce 2011 byl Kaltiale přidělen dohled nad zřízením služeb pro genderovou identitu u neplnoletých, čímž se stala jedním z prvních světových lékařů vedoucích kliniku specializovanou právě na léčbu mladých lidí s problémy souvisejícími s genderovým nesouladem. Od té doby osobně posoudila přes 500 takových adolescentů. ,,V červnu 2020 došlo v mém oboru k významné události. Finský národní zdravotní orgán COHERE zveřejnil svá zjištění a doporučení týkající se změny genderové identity mládeže. Dospěl k závěru, že studie chválící úspěch modelu 'potvrzování identity' byly zaujaté a nespolehlivé – v některých případech systematicky,” uvádí Kaltiala v komentáři pro The Free Press.,,Na výroční konferenci Americké akademie dětské a adolescentní psychiatrie 2023 jsem se snažila řešit rostoucí mezinárodní obavy ohledně změny genderu u dětí. Akademie však odmítla dva navrhované panely odborných diskuzí na konferenci, což je velmi znepokojivé. Vědu nelze rozvíjet umlčováním. Lékaři, kteří odmítají brát v úvahu důkazy prezentované kritiky, ohrožují bezpečnost pacientů,” píše. ,,Zároveň mě znepokojuje, jak lékaři v oboru genderové medicíny rutinně varují americké rodiče před obrovským zvýšeným rizikem sebevraždy, pokud stojí v cestě tranzici svého dítěte. Smrt každého mladého člověka je tragédie, ale pečlivě plánovaný výzkum ukazuje, že sebevražda je zde velmi vzácná.”
,,Během posledních asi dvanácti let proběhly v mém oboru dramatické změny. Byl zveřejněn nový protokol, který podporuje sociální a lékařskou genderovou tranzici u dětí a adolescentů trpících genderovou dysforií – nesouladem mezi biologickým pohlavím a vnitřním pocitem, že jsou jiného pohlaví. Máme pětimilionovou zemi se státním zdravotnickým systémem, a když jsme žádali o změnu pohlaví v dokladech a přístup k pohlavní operaci, vyžadoval se druhý posudek. Osobně jsem vyhodnotila více než 500 mladých pacientů na obou klinikách, kteří uvažovali o tranzici. Schválení bylo komplikované. V prvních letech jsme s léčbou souhlasili u přibližně poloviny žádostí, ale v posledních letech to kleslo na asi dvacet procent.”
,,Od roku 2011 došlo k mnoha překvapením. Kromě malého počtu chlapců vytrvale prohlašujících, že jsou dívky, tvořily 90 procent našich pacientů dívky, zejména ve věku 15 až 17 let, s vážnými psychiatrickými poruchami. Měly obtíže ve škole, byly vystavovány šikaně a u mnohých byla potvrzena diagnóza poruchy autistického spektra.”
,,Po zahájení hormonální intervence jsme zjistili, že slibovaný zázrak nenastává. Životy pacientů se spíše zhoršovaly, méně a méně se věnovali každodenním aktivitám a měli vážné psychické problémy. Rozhodla jsem se o našich pozorováních informovat v roce 2015,” pokračuje Kaltiala. ,,Zjištění, že další kliniky zaznamenávají podobné případy, mě vedla k přesvědčení, že našim pacientům něco chybí.”
Ve Spojených státech se k dětské genderové klinice otevřené v roce 2007 v Bostonu během patnácti let přidaly stovky dalších klinik. Přístup k tranzici byl volný, o což se postaral nový standardizovaný přístup nazvaný ‘genderová afirmace’. Byl kladen menší důraz na vyšetření a podpora byla věnována akceptaci tvrzení “trans” dětí.
,,Okolo roku 2015 se na naší kliniku začaly hlásit skupiny dívek ve věku 15 až 17 let s podobnými životními příběhy a zkušenostmi, ale s náhlým uvědoměním si transgender identity. Začali jsme pozorovat fenomén genderové dysforie spojený se sociální nákazou. Přes tlak aktivistů a médií jsme v roce 2016 změnili protokoly našich klinik, aby se věnovaly i naléhavějším problémům, než je genderová dysforie,” dodává v komentáři.
“I přes nátlak zůstávám přesvědčená o tom, že medicína musí být založena na důkazech a že je naší povinností zkoumat a informovat o problémech s aktuálními postupy. V roce 2018 jsme společně s kolegy získali od COHERE zadání systematického přezkumu důkazů týkajících se genderové tranzice mládeže,” píše Kaltiala. ,,V přibližně stejnou dobu, osm let po otevření dětské genderové kliniky, se někteří původní pacienti začali vracet a sdělovali nám, že litují své tranzice. Ti tzv. ‘detrans’ (zpětně tranzitující) se snažili vrátit ke svému původnímu pohlaví. Tato skupina pacientů nebyla předpokládaná. Holandský protokol tvrdil, že jen minimální podíl lidí lituje tranzice.”,,Avšak tento základ holandského protokolu se začal hroutit. Výzkumníci odhalili závažné chyby ve svých údajích a ukázalo se, že dlouhodobé sledování případů nezahrnovalo mnoho jednotlivců, kteří by mohli tranzice litovat. Jeden z těchto pacientů dokonce zemřel na komplikace po operaci pohlavních orgánů. Statistiky v oboru často tvrdí, že pouze 1 % nebo ještě méně dětí a mládeže, kteří podstoupí tranzici, ji následně lituje. Věřím, že případy litování jsou častější.”
“Je devastující komunikovat s pacienty, kteří teď pociťují, že byli naivní a zmýlili se v tom, co pro ně tranzice znamenala, a považují to za hroznou chybu. Stále se snažím zkoumat tuto problematiku, ale nemáme přesné odpovědi na to, proč se to děje nebo co s tím dělat. Naše studie ukázala, že v případě většiny dětí s pohlavní dysforií (přibližně 80 %) se jejich dysforie vyřeší přirozeným prožíváním puberty. Tyto děti si často uvědomí, že jsou gayové.”
V červnu 2020 COHERE, finský národní zdravotnický orgán, zveřejnil zjištění a doporučení ohledně tranzice nezletilých. Odborníci dospěli k závěru, že studie oslavující model genderové afirmace jsou neobjektivní a nespolehlivé. Jejich zpráva uvádí, že změna pohlaví u nezletilých je experimentální postup. Mladí pacienti by měli být poučeni o dlouhodobém závazku k lékařské terapii a možných negativních účincích léčby. Varovali, že děti s dozrávajícím mozkem mohou mít omezenou schopnost zhodnotit dlouhodobé důsledky svých rozhodnutí, s nimiž budou muset žít ,,do konce života”.