Žena, která si prošla četnými psychiatrickými a psychologickými vyšetřeními, která podstupovala nebezpečnou hormonální terapii a která vyrůstala v chlapeckém oblečení, popsala ve svém svědectví náročnou cestu zpět k vlastní identitě. Co v ní vyvolávalo touhu po životě v roli muže?
“Pocit, že jsem kluk/muž se ve mně objevil v nižších letech, jen jsem si to nedokázala pojmenovat. Nechápala jsem, proč se mi líbí to, že ve mně lidé vidí kluka. Chtěla jsem zapadat mezi kluky (tehdy jsem měla dost oblečení chlapeckého, bylo to děděné). Prošla jsem si traumatem a začala se léčit na psychiatrii. Přesvědčení, že jsem muž, ve mně rostl. V pubertě jsem se musela začít oblékat jako žena, protože žena jsem. Musela jsem si nechat narůst vlasy. Cítila jsem se tehdy poníženě, odporně. Přestože to nebylo nějak moc vyzývavé oblečení, i tak jsem se cítila nahá.”
“Odpor k mému tělu začal narůstat. Krátce před dospělostí jsem se opět dostala spíše k pánskému oblečení, k pánskému spodnímu prádlu. V 19 letech jsem se svěřila obvodní doktorce s tím, jak se cítím. Odeslala mě na sexuologii. Ve městě, kde jsem byla, se lékař transsexualitě nevěnoval, odeslal mě do Prahy.”
“Tehdejší doktorka se řídila psychologickým vyšetřením, že jsem muž, ale říkala, že je potřeba se vším počkat, abych se dala prvně do kupy a pak teprve zahájila změnu. Jediné co proběhlo, byla změna jména. Z důvodu stěhování byla pro mě lepší Plzeň. Asi jsem tehdy cítila trošku křivdu, že se nikam neposouvám. V Plzni jsem začala docházet na sexuologii v roce 2021, klasika, znovu psychologické vyšetření, endokrinologie, gynekologie. V únoru roku 2022 jsem začala brát testosteron.”
“Prvních zhruba 5 měsíců jsem byla šťastná, přestaly mi měsíční problémy, byla jsem silnější, svým způsobem stabilnější, cítila jsem se i psychicky odolnější, byla jsem odvážnější. Líbily se mi změny, které se začaly dít. Byla jsem šťastná, že mě okolí začíná vnímat jako může. Změny byly celkem rychlé, lidé, kteří mě neznali, nepoznali, že nejsem "normální" muž.”
“Po zmíněných 5 měsících jsem začala cítit pochyby, na injekci jsem začala chodit s jakýmsi odporem…? Nejistotou, jestli to vážně chci. Měla jsem pocit, že na injekce musím, když už jsem se dala na tuto cestu, musím ji dokončit. Měla jsem pocit, že zklamu všecky okolo, že se mnou odborníci tráví tolik času, že to musím dodělat, abych nemrhala jejich časem. Neměla jsem odvahu celou hormonální terapii ukončit s tím, že chci aspoň počkat.”
“V létě 2022 jsem skončila hospitalizovaná na psychiatrii. Navazovala jsem ještě v jedné léčebně, kde mi nakonec po konzultaci můj sexuolog hormony odebral, protože mi jasně zhoršily psychiku. Byla jsem přesvědčená, že to nebyly hormony, zpětně si ale říkám, že asi jo. Ségra tou dobou poprvé otěhotněla, obrečela jsem to. Poprvé mi došlo, že si možnost vlastních dětí nechám sebrat, že chci děti, chci rodinu. Z odebrání hormonů jsem byla zklamaná, že jsem o ně přišla, ale pocit jakýsi úlevy byl silnější.”
“Po návratu domů jsem o ně začala bojovat znovu. I přes ty pochyby, těhotenství ségry, které se mnou dost pohnulo, jsem měla pocit, že to musím dokončit. Nebyla jsem si vůbec schopná připustit, že by můj problém měl být jiný. Že bych se měla zaměřit na psychiku. V létě 2023 jsem poprvé slyšela, že bych se měla zaměřit právě na psychickou stránku a s celou tranzici přinejmenším odsunout. Začala jsem nad tím přemýšlet. Vždy jsem měla klinické psychology, ale nikdy se mnou do hloubky nešli.”
“Ten rok jsem dostala žádanku znovu na psychologické vyšetření, objednala jsem se, termín mi byl zrušený, o další jsem si neřekla. Od ledna tohoto roku mám psychoterapeutku, která se mnou začíná řešit stará traumata. Myslela jsem, že mám problémů daleko míň a z velké části zpracované. Mám za sebou teprve tři terapie. Znovu jsem slyšela, že nejsem muž a měla bych celou změnu přinejmenším odložit. Nevím, jestli je to vůbec možné, ale po třech terapiích jsem si konečně připustila, že vážně.”
“Pocity, že jsem žena, se mi objevovaly už od podzimu 2022, teď od ledna je to intenzivní a dost časté. Došlo mi, že moje mužská role je vážně jen útěk, maska, ve které se cítím bezpečně. Nechci zpátky hormony, nechci operace, nechci přijít o plodnost. Pomohla mi dost i partnerka. Asi to pro mě byla "poslední tečka" v uvědomění. Začínám si pomalu kupovat víc ženské věci. Asi nikdy nebudu typ ženy, která by chodila v šatech, sukních, kdo ví jak namalovaná. Pořád ale chci svoji ženskost dát najevo.”
“Mám strach s tím jít ven, vlastně nevím pořádně proč. Vím, že mám štěstí.”